Jdi na obsah Jdi na menu
 


Staré židovské cestopisy o karaimech

V zemi Kedar nejsou Židé, nýbrž minejci (minim), totiž heretici, kacíři. Rabi Petachja jim řekl: Proč nevěříte slovům mudrců? Řekli: Protože se jim naši otcové neučili. Mají také zvyk, že v předvečer šabatu nakrájejí chléb, který o šabatu jedí, jedí potmě a celý den sedí na jednom místě. A nemodlí se nic jiného než žalmy. Když jim rabi Petachja přednesl naši modlitbu a Birkat ha-mazon, tj. požehnání při jídle, líbilo se jim to a řekli: Ještě nikdy jsme neslyšeli, co je to Talmud.
(Rabi Petahja) vyšel z Prahy, která leží v zemi Behem čili v Čechách, nejprve do Polska, pak z Polska do ruského Kyjeva a z Ruska šel šest dní k řece Dněpru, překročil ji a vstoupil do země Kedar. (Dněpr překročil přibližně v oblasti dnešního Dněpropetrovsku a pokračoval k dnešnímu Rostovu na Donu).
I přešel rabi Petachja zemi Kedar našíř v šestnácti dnech.
Sibuv šel rabi Petachja / Putování rabi Pechji (12 století) – překlad Jiřina Šedinová, Argo 2002

 

Konstantinopol je hlavním městem celé země Javan, to jest Řecka, a v ní stojí královský trůn Manuela Imperátora. ……. Žijí tam asi dva tisíce Židů rabanitů a asi pět set karaitů, všichni na téže straně města, ale mezi karaity a rabanity, kteří jsou velikými učenci, stojí nepřekročitelná zeď.
Dvě parasangy odtamtud leží Aškalona, totiž nový Aškelon, …….. Žije v něm na dvě stě Židů, rabanitů, kteří mají v čele rabi Cemacha, rabi Aharona a rabi Šeloma. Je tam také asi čtyřicet karaitů a kutejců čili samaritánů na tři sta.
Od tamtud je to asi dva dny cesty do velikého města Damašku, jímž začíná říše Nureddina, krále Togramů, zvaných Turci. ……. Ve městě žije asi tři tisíce Židů, …….Je tam také asi dvě stě karaitů a na čtyři sta kutejců; všichni spolu žijí v míru, ale sňatky mezi sebou neuzavírají.
Masaot šel rabi Binjamin / Cesta rabi Benjamina z Tudela (12 století) - překlad Jiřina Šedinová, Argo 2002

 

V Káhiře je přibližně osm set židovských hospodářů, asi sto hospodářů z karaitů a padesát hospodářů ze samaritánů. Jistě víš, že karaité zachovávají psanou Tóru a samaritáni také přijímají část psané Tóry, ale jinak jsou modloslužebníci (středověcí rabanité věřili, že samaritáni vyznávají kult zlaté holubice, jednalo se chybnou rabínskou interpretaci Gn 35:4).
Také karaité mají vlastní synagogy.
Král židům, karaitům a samaritánům ustanovil váženého, dobrého a velmi známého židovského nagida jménem rabi Šlomo ben rabi Josef.
 
Cesta rabi Mešulama ben Menachema z Voltery (1481) – překlad Daniel Boušek, Argo 2004

 

V Káhiře je sedm set židovských hospodářů: padesát z nich jsou samaritáni, zvaní kutim; sto padesát karaitů a zbytek jsou všechno rabanité.
Karaité, jak víte, nevěří ve slova učenců (rabínů), ……., ale zato jsou zběhlí ve všech dvaceti čtyřech knihách (Písma) a (počátek) měsíce světí podle bezprostředního pozorování. Někdy slaví karaité v Káhiře svátek Roš ha-Šana a Jom Kipurim v jiný den, než ho slaví karaité v Jeruzalémě – neboť dnes zde v Jeruzalémě sídlí dva karaitští hospodáři -, a říkají, že na tom není nic špatného. Každého roku posílají někoho do Jeruzaléma, aby sledoval (průběh) jara, a když vidí, že je třeba do roku vsunout přestupný měsíc, učiní tak. Stane-li se například, že karaité v Káhiře stanoví přestupný rok a karaité v Konstantinopoli tak neučiní, není jim přičítána žádná vina, protože každý si dělá, co shledá vhodným.
Půst drží sedmého a desátého avu.
Svátek týdnů, jak známo, stanovují vždy na první den (neděli); lulav i s jeho (čtyřmi) druhy zavěšují doprostřed své synagogy a každý se na ně dívá, což jim tak stačí.
O Šabatu ve svých domácnostech vůbec nezapalují oheň; ať je den nebo noc, v jejich příbytcích není ohně.
Tak jako my, i oni mají pět ustanovení o porážce, přestože nejsou uvedena v Tóře, a rovněž nesmí provádět porážku nevhodným nožem.
Jejich obezřelost před vínem pohanů je větší než ostražitost Izraelitů.
 
Karaité dodržují čistotu a střeží se všemožných druhů nečistoty.
Má-li někdo zemřít, vyjdou ještě před jeho smrtí z domu a najmou si někoho z chudých rabanitů, aby mrtvého odnesli a pohřbili, protože oni se rozhodně mrtvých nedotýkají. Ti z nich, kdo se znečistí kontaktem s mrtvým, s nečistými, s menstruujícími a rodícími ženami, se pouze omyjí vodou, nemusí se do mikve ponořit.
Spatřil jsem několik výkladů od jejich autorů, jako jou například výklady Jafeta ben Alí ha-Leviho (10 století – přeložil a komentářem opatřil překlad Písma do arabštiny), který je zmíněn v díle Abrahama ibn Ezry, a výklady rabi Arona ben Elijahu Kara (14 století). Každho dne obnovují výklady výroků Tóry, a dokonce říkají, že když některý z jejich nynějších učenců vidí, že se nějaký zákon stanovený předky odchyluje od prostého smyslu Písma (pešat), může být podle jeho úsudku princip ustanovení pozměněn; vina zde není dávána starým ani novým.
Synagogu mají v Káhiře a většina jejich modliteb se skládá ze žalmů a veršů z Písma. Docela nedávno začali číst Tóru druhý (pondělí) a pátý den (čtvrtek), což zpočátku nedělali, a také mají kněze a levity. O jednom karaitovi z Káhiry, jehož jméno zní Cedaka a jenž je bohatý a vážený, mi řekli, že je jistě spřízněn s králem Davidem, pokoj s ním, a slíbili mi ukázat knihu s jeho rodokmenem, která je zpečetěna svědky od Davidovy generace; ale nakonec jsem ji neviděl, protože na to nezbyl čas.
 
Samaritáni jsou ze všech Židů v Káhiře nejbohatší, pracují zde jako jako nejvyšší úředníci, pokladníci a obchodní cestující. Jsou mezi nimi tací, kteří mají dvě stě tisíc nebo sto tisíc zlatých mincí; karaité jsou bohatší než rabanité. Také mezi rabanity jsou boháči, ale vlastností Židů v muslimských zemích je, že navenek se stavějí chudými: před muslimy chodí chudě a nuzně oblečeni a shrbeni, nerozdávají almužny, vůbec si navzájem neprokazují skutky milosrdenství a neprojevují si vzájemnou lásku – každý se jen žene za vlastním prospěchem. V tomto je na tom obec karaitů lépe než obec rabanitů, protože karaité si prokazují skutky milosrdenství a s rabanity se úzce (ne)stýkají ¹.
Vztahy mezi rabanity a karaity v Káhiře na rozdíl od ostatních míst byly zvláště napjaté, přestože náboženské předpisy karaity nutily využívat pomoc rabanitů.
V Gaze je dnes na sedmdesát hospodářů rabanitů, dva hospodáři samaritáni, ale karaity jsem tam neviděl.
Jsou tomu čtyři roky, co synové Izraele vyvolali válku se svými sousedy (v zemi kněze Jana – v Etiopii), sídlícími okolo nich, a jejich území vyplenili a vyloupili ti, kdo je chovají v nenávisti, a sami oloupili ty, již je nenávidí. Tito zavilí nepřátelé zajali několik jejich mužů a žen a prodali je jako otroky vzdálenému národu, od něhož byli přivedeni do Káhiry, kde je vykoupili místní Židé. Já jsem dva z nich v Káhiře viděl a byli poněkud snědí, ale ne tak jako Kušité (Etiopci). Nebyli s to rozpoznat, zda dodržují zákon karaitů či rabanitů, protože podle některých věcí to vypadalo, že dodržují zákon karaitů, neboť o šabatu se v jejich domech nenachází oheň, ale podle ostatních zvyklostí se zdálo, že dodržují zákon rabanitů. Tvrdí, že jsou spřízněni s kmenem Dan.
Pět různých křesťanských vyznání dnes sídlí v Jeruzalémě: Římané (Katolíci), Řekové (Ortodoxní), Jakobité, Amalekovci (Arméni) a Habešané (Etiopci), kteří přicházejí z území kněze Jana. Každá z těchto církví prohlašuje víru těch ostatních za nepravou, jak je to zvykem u samaritánů a karaitů s rabanity.
 
První dopis rabiho Ovadji z Bertinory (konec 15 století) – překlad Daniel Boušek, Argo 2004
V úterý 21.marchešvanu 5282 (22.září 1521) jsem vešel do budovy postavené na hrobě Hoše’y ben Beriho (proroka Ozeáše – 8 století před občanským letopočtem – Ozeáš působil v Izraelském království, kde kázal proti odpadnutí od víry a proti úpadku morálky.), nacházející se na konci židovského hřbitova v Safedu. Učený (mu ͨallim – arabsky učitel) karaita Cedaka z Damašku na něm zbudoval krásně zdobenou stavbu, v níž bez ustání hoří lampa rozsvěcovaná návštěvníky, kteří se tam chodí klanět.
V Damašku půjčují peníze i Benátčanům, kteří platí měsíčně úrok přinejmenším dvě ze stovky a v době nouze i více. Někteří vyžadují záruku, ale jsou i tací, od nichž je možno vypůjčit si bez záruky. To platí i o Samaritánech. Někteří dávají stanovenou částku osmnácti nebo alespoň patnácti talentů do rukou karaity Mu’allima Cedaka nebo jiných důvěryhodných osob; Moudrý má v hlavě oči (Kaz 2:14).
Cestopis rabi Moše Basoly (1521-1523) – překlad Daniel Boušek, Argo 2004
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA